Harry Potter a Řád Bíleho Cherubína - Na hranici smrti

Po návratu ze školy skončil Harry Potter na prázdniny u svých příbuzných v domě na Zobí ulici číslo 4, Kvikálkov, Surrey. Z duše ho nesnášel.
Pro lidi z této ulice to byl jen obyčejný pobuda, který se vrátil z nápravného zařízení u Sv. Bruta na prázdniny. Chlapec se sem nehodil, nezapadal do měřítek této čtvrti, kde všechno bylo jen obyčejné a mělo jasný řád. Už když jste se podívali na jejich domky, bylo poznat, jak to tady chodí. Byly jeden jako druhý vedle sebe, upravené trávníky a zahrady kolem domků na chlup stejné. Každý, kdo se jen trochu lišil ze stanovených měřítek, byl špatný a vyřazen z kruhu sousedů. Proto tak Dursleyovi dbali, aby nikdo o tom Potterovi nezjistil pravdu.
Pro kouzelníky to byl „chlapec, který přežil“ smrtící kletbu a také Vyvolený, který by jich měl zbavit zla, které se znovu objevilo. Nezajímalo je, že je Harry ještě příliš mladý, nebo že by měl i jiná přání a touhy, důležité bylo, že mají někoho, kdo se o vše za ně postará.
Sám Harry se cítil zničený z událostí posledních dnů a nezajímali ho postoje mudlů ani kouzelníků a už vůbec ne nějaká válka dobra a zla, topil se příliš ve svém smutku. Ztratil posledního člověka, kterého považoval za svou opravdovou rodinu. Byl to jeho kmotr Sirius Black. Navíc si vyčítal jeho smrt. Kdyby víc cvičil a nenechal se oklamat tou zrůdou, co si říká Lord Voldemort, mohl tu ještě být. Věděl sice, že má své přátele, na které se může spolehnout, ale teď tady byl sám v tomto pekle. Na jejich dopisy, které mu chodily denně, neodpovídal, neměl náladu na jejich soucit, vždyť nikdo nemohl vědět, jak se opravdu cítí, oni nikoho ze své rodiny neztratili, snad jen Remus Lupin, byl to Siriusův nejlepší kamarád po Jamesovi.
Prvních pár dnů se ještě snažil vycházet se svými příbuznými: tetou Petúnií a strýcem Vernonem. Když na něj ráno hulákali, aby jim udělal snídani, bez řečí tak vykonal. Dokonce i sekal trávník, zaléval a plel zahradu. Ale čím více času ubíhalo od smrti jeho kmotra, tím více se začal zavírat do svého pokoje, který když jste poslední dobou sledovali, vypadal nepořádněji než obvykle. Harry tady nikdy moc neuklízel, nepovažoval to totiž za svůj pokoj. Našli jste tam starou postel, která byla neupravená a pod zmuchlanou pokrývkou jste mohli spatřit chlapce, stočeného do klubíčka. Omlácený stůl, na kterém byly neotevřené dopisy od přátel. Židle, přes kterou leželo Harryho pokrčené oblečení, které si vysvlékl před několika dny. Jedna skříň, u které dveře držely jen na dobré slovo. Dále po zemi poházené věci z kufru, jak se vrátil z Bradavic. Když se zavřel ve svém pokoji, přestal se všemi komunikovat. Vycházel totiž jen, když potřeboval koupelnu. Přestal úplně jíst, i když moc velký rozdíl v tom nebyl, vždy tady dostával jen spálené nepoživatelné jídlo a to ještě velmi malou porci. Byl stále unavenější, jednak protože nejedl, a pak také skoro vůbec nespal. Každou noc byl na Odboru záhad a viděl, jak Sirius padá s překvapeným výrazem na obličeji obloukem. Tak to pokračovalo ještě nějakou dobu, ale to už Harry nevycházel ze svého neuklizeného pokoje a jen ležel, civěl do stropu a utápěl se ve svém smutku. Kdo by se teď na toho chlapce podíval, zděsil by se. Vypadal spíše jako mrtvola, bledý jako křída, vlasy dlouhé a rozcuchané do všech stran, tělo vychrtlé jenom kosti na něm chrastily, jediné co nezůstalo změněné, byla barva očí, ty byly smaragdově zelené, i když bez lesku, a samozřejmě také jizva ve tvaru blesku, která ho jako malé nemluvně proslavila. K mrtvému už taky neměl daleko, kdyby se jednou v noci nestala podivná věc.
Bylo už k půlnoci a u Harryho v pokoji se objevila nejasná bílá záře, která postupně zesilovala. Harry skoro nevnímal své okolí, ale tento jas si přitáhl jeho pozornost. Když byla záře neúnosná a nutila Harryho zavřít oči, objevila se v ní bytost. Chlapec nerozeznal na první pohled, jestli je to muž nebo žena, až se ta bytost ozvala.
„Harry, Harry, copak to děláš? Takový mladý život a ty ho chceš zahodit, vím o tvé bolesti, ale přeci jen to není důvod ke smrti, ty jsi silný a zvládneš to,“ ozval se mírný melodický mužský hlas.
„Kdo jste?“ ptal se chraplavě Harry, není se čemu divit, vždyť svůj hlas už nějakou dobu nepoužíval.
„Já jsem Michael, přesněji řečeno archanděl Michael, Harry,“ mírně se pousmál anděl.
„Na které straně jste? Na straně Fénixova řádu a nebo smrtijedů? A co vlastně chcete po mně? Nebo jste si snad konečně pro mě přišel, říkal jste přeci, že jste anděl? Setkám se brzy se svými rodiči?“ kladl zvědavé otázky Harry, teď už se šťastným výrazem na tváři.
„Ne, Harry, nepřišel jsem si pro tebe, sice jsi už skoro dokázal zemřít, tím že nejíš a jen se utápíš v žalu. Ale já ti přišel jen něco říct, něco co bys měl vědět a už není nikdo další, kdo by ti to řekl. A také proto, abych ti dal nový smysl života, když teď nemáš nikoho, kromě svých dobrých přátel. Je toho více, proto bych byl rád, kdybys mi věnoval celou svou pozornost a nepřerušoval mě, pokud to bude možné. Až skončím, můžeš se ptát, ano?“ odpověděl zase mírně Michael.
„Ano,“ ozvalo se od Harryho.
„Harry, jsi dědicem Godrika Nebelvíra, teď to víš jen ty a byl bych velmi rád a doporučuji ti to nikomu neříkat, ani svým nejlepším přátelům. Jako dědic získáš jeho moc a vlastnosti, které měl, ne všechny najednou, ale postupně. Dále, že jsi tak mladý a měl si těžký život bez rodičů, a máš to nejčistší srdce, se naše rada usnesla, jako prvnímu a doufám i poslednímu člověku, dát ti do vínku moc andělů. I tuto moc budeš objevovat postupně, jaké vlastnosti budeš mít jako anděl, vyplyne v budoucnu, protože jak už jsem říkal, žádný člověk ještě tuto moc nikdy neměl. Pokud budeš souhlasit převzít obě moci, objeví se ti na rameni dva symboly jak Nebelvírův, tak i Andělský. Má to ovšem jeden háček, pokud bys ses někdy přidal na stranu zla, tak tě to zabije. My andělé jsme jen bytosti dobra,“ odmlčel se Michael. „Když budu mít na rameni ty symboly, může je někdo vidět, a vy sám jste říkal, že to nikdo nemá vědět, a také jak můžu být dědicem Godrika?“ ozval se opět i přes slib, který Harry dal andělovi.
„Harry, ty symboly, i když někdo uvidí, tak nebude mít zdání, co znamenají, nenajde je nikdo v žádné knize. Proto si budou myslet jenom, že chceš být zajímavý a dal sis vytetovat nějaké obrázky na rameno. Vím, že to nesnášíš, ale pro utajení tvých budoucích schopností, pokud je přijmeš, je to ideální řešení. Souhlasíš tedy? Rozmysli se dobře. A k tomu jak je možné, že jsi dědic Godrika? Jsi jeho dědic, i když to nikde není psané, tak mocný kouzelník si musí ochránit svou rodinu a navíc tak jako ty i on bojoval proti zlu, proto to veškeré utajení,“ vysvětloval trpělivě Michael.
„Ano souhlasím, nechtěl bych zklamat Godrika ani Vás anděly, je mi ctí, že jste si vybrali zrovna mě.“
„Dobře Harry, teď tě to bude trochu bolet, tak se nelekni.“ Michael, poprosil Harryho, aby se k němu otočil zády a svlékl si své pyžamo. Anděl se svým soustředěným pohledem zahleděl na záda Harryho a pozvedl ruce, když Harry učinil tak, jak ho anděl požádal. Objevilo se světlo a Harry pocítil mírnou bolest nad levou lopatkou.
„Harry, měl bys začít jíst, a protože vím, že tví příbuzní ti to neumožní, přenesu tě do tvého domu.“ Harry na něj koukal jako vyoraná myš.
„Jaký můj dům? Já nemám žádný svůj dům.“
„Harry, Harry, tím že jsi přijal své dědictví, tak si nabyl i svůj majetek. Snad si nemyslíš, že tvůj předek bydlel na ulici?“ Usmál se Michael.
„Aha, to mě nenapadlo, ale nikde se nepíše, že by Godric nějaký dům měl a kde,“ ozval se zase Harry.
„S tebou je to těžké Harry,“ zase se usmál Michael, „samozřejmě Godrik měl dům, a já dobře vím, že o něm nikde není zmínka, a to je jen dobře, budeš tam v bezpečí a nikdo tě nenajde, ale teď už dost řečí, dopovíme si to až u tebe doma. Chyť se mě za ruku Harry, ale pevně ať se neztratíš.“ A tak Harry už nemluvil, vstal, sbalil si svůj kufr, jak nejrychleji mohl a jak mu jeho omezené síly stačily. Nezapomněl na své koště, které dostal od svého kmotra a hlavně svou jedinou kamarádku v tomto domě, svou sněžnou sovu Hedviku. Když si byl jistý, že na nic nezapomněl, přistoupil k Michaelovi a chytl se ho pevně za ruku a zavřel oči. S přemísťováním neměl žádné zkušenosti, proto nevěděl, co má čekat. Když to Michael viděl, jen se mírně usmál a soustředil se. Pro Harryho to byl zvláštní pocit, bylo to jako by se rozplynul a hlavně nebylo slyšet, žádné hlasité prásk, jako když se přemísťují kouzelnici. V pokoji se zas objevila jen bílá záře, která osvětlila celý bývalý Harryho pokoj, který vypadal už trochu uklizeně a po andělovi ani „po chlapci, který přežil“ nezůstala památka.
Hlídka před Harryho dočasným prázdninovým bydlištěm nic nezpozorovala, žádná světla v Harryho pokoji a ani netušila, že je jejich hlídaný objekt pryč.